Blog

Jeden pes v Madridu a devět na druhé straně Pyrenejí

13.09.2018 00:54

Z jihu Španělska jsme se vypravili na pár dní do Madridu. Bydleli jsme v bytovém komplexu na předměstí, kousek od metra. Na starosti jsme měli jednoho malého pejska, což byla po těch třech tahounech příjemná změna pro ruce. V pohodě jsem ho ovládala jednou rukou, většinou stačilo jen zavolat.

Kluci si nejvíc užívali bazény, které k domu patřily, velké a teplé, kde trávili většinu času. Tedy ještě se hodně věnovali Netflixu, který do té doby neznali. U bazénu byla vždy kopa dětí. Ta zástavba byla postavená před deseti lety a zjevně se tam nastěhovaly převážně mladé páry, které postupně měly děti.

Do centra Madridu jsme se vydali na jeden den, po několika měsících jsme jeli metrem. Zvládli jsme park Retiro, kde bylo památek i na mě dost, a zároveň tam byl sem tam stín. Kluky asi nejvíc bavilo krmit vrabce, pozorovat kachny a želvy a porovnávat vůni různých růží v růžovém sadu. I tak toho měli brzy dost, na chození po památkách to s nimi zatím není. Ne že my rodiče bychom po tom prahli.

Další destinací byly jedny vinice ve Francii. Měli jsme na cestu několik dní, tak jsme se zastavili v Pyrenejích. Dali jsme několik zastávek u různých přehrad, řek, v údolích u vodopádů, navštívili jeskyně. Nádherná místa.

Ve Francii jsme převzali devět psů, jedenáct koček, dva koně, tři kohouty, deset slepic a dvě kuřata. Maličko jsme se obávali, jak to budou zvládat menší kluci, protože ti psi byli někteří opravdu velicí a další čtyři z nich byla tříměsíční štěňata, ale všichni byli velmi mírní (tedy až na mrzutého jezevčíka, kterému se asi stýskalo). Rodina se dvěma dětmi, která tam bydlela, nám na uvítanou, než odjela, připravila večeři. Trochu jsem se obávala, že děti poslední dobou uvyklé ne vždy nejzdravější stravě u neznámého veganského jídla prohlásí, že to ani neochutnají, ale bylo vidět, že paní domu má vlastní děti. Udělala těstoviny, pizzu a koláč a rázem si získala uznání všech našich dětí. Vavřinec dokonce prohlásil, že ta pizza byla lepší než „x“ a „y“ (jeho dvě nejoblíbenější jídla).

Děti tam měly trampolínu, slacklinu, hamaku, stromový dům (u kterého bylo vidět, že děti už mají větší, tak tam kluci raději moc nelezli, protože byl dost ztrouchnivělý), houpačky (konstrukce viz stromový dům), traktory a hromadu velkých strojů a zařízení, které nedokážu pojmenovat a sloužily ke sklizni a zpracování vína, velký dům, půdy plné harampádí a hromadu zvířat. Ráj. A taky wifi, Netflix apod.

Odnesly to čtvery boty, štěňata jsou štěňata a děti jsou děti a nevzpomenou si je dát vždy někam nahoru. I když v dálce bylo vidět další stavení, pozemek byl skutečně velký, byli jsme tam víceméně na samotě. O to víc nás zarazilo, kolik lidí tam zavítalo, od zatoulaných dovolenkářů hledajících poníky po svědky Jehovovy.

Po týdnu a téměř pěti měsících na cestách jsme vyrazili směr domov, protože na nás čekaly nějaké povinnosti. Nicméně jela bych brzy zas. I když to bylo často náročné, neměnila bych ani den.

Z portugalské divočiny na španělské pobřeží

13.09.2018 00:26

Po třech měsících jsme opustili Portugalsko a vyrazili na tři týdny na jih Španělska. Z divočiny do letoviska. Cestou jsme okoukli portugalský oceán, který u chlapců budil obdiv i respekt, z plánované Sintry sešlo. Obzvláště cesty autem se vyznačují častým přehodnocováním plánů.

Na přesun jsme měli dost času, jednu noc jsme parkovali na útesu u majáku, skaliska měla ráno velký úspěch, dalo se mezi nimi dobře lézt a schovávat se. Nalezeno díky Wild Camping Tips. Podruhé jsme nocovali kdesi u benzínky, nebylo moc na výběr. Po první koupačce u Středozemního moře, co už není oceán (pro Vavříka je zásadní nezaměňovat), jsme převzali tři wheaten teriéry a řadový domek kousek od moře. Majitelka byla Britka, ostatně jako velká část obyvatel v sousedství. Byla to příjemná, rázná paní, která se na místo přistěhovala jen tři týdny předtím a na zdi měla mj. obraz s nápisem, který zněl asi takto: „Buď takovou ženou, aby když se ráno vzbudíš, ďábel si řekl: „Do háje, už je zase vzhůru.“ V tomto duchu byl vyzdoben celý dům.

Vyměnili jsme hady, žáby a toulavé psy za uvřískané papoušky na palmách, medúzy, kterých bylo párkrát plné moře, gekony a šváby (jen v noci na chodnících). Bydlení bylo luxusní, kluci v sedmém nebi mj. z návratu k wifi. Žádné davy turistů se nekonaly ani po začátku července, moře jsme si užívali plnými doušky. Martin, který si do té doby odmítal namočit obličej, postupně začal plavat (velmi unschoolersky svým vlastním stylem), potápět se a v pak v Madridu i skákat do vody (já vím, že už je dost veliký, ale jsem ráda, že jsme to nechali na něm). Bylo úžasné sledovat ty postupné krůčky a odhodlávání se. Já jako malá závodně plavala, takže jsem musela zpracovat, že se dá plavat i jinak než jedním ze čtyř čistých plaveckých stylů a že se to člověk může naučit sám, bez výcviku.

Psi byli úžasní společníci a bezva tlupa. K lidem velmi přátelští a hraví, líbací a mazlící. Ale dost drsní k ostatním psům a kočkám. Ta trojka byla rodinka - matka, otec a dcera. Smečce vládla matka, otec byl takový trochu podpantoflák, ale nic si z toho nedělal, dcera byla bázlivá a mírná. Oříšek byla matka, zjevně si nejlépe z rodiny pamatovala, k čemu byla vyšlechtěná. Takový hedvábný chundelatý lovec. Nemohla jít bez vodítka, jednou mi málem zakousla psíka, který se přimotal odkudsi zezadu, když jsem se vyhýbala jinému minipsovi. Pár dní před odjezdem se prokousala plotem, a než za ní Martin doběhl, stihla pokousat dalšího psa. Po kočkách vyjížděla tak, že jsem za ní párkrát málem jela po břiše, když se k ní přidal i otec rodiny. Jinak byli zlatí. Jen chlupy se jim cuchaly a česání je moc nebavilo, nicméně seděli a drželi velice vzorně.

Moře jsme poznali v mlze, studené i teplé, hodně větrné, s velkými vlnami i téměř klidné, někdy plné medúz, ale prakticky bez odpadků. Bohužel jsme přispěli ke znečištění moře, když klukům ulétla nafukovací matrace. Byl takový vítr, že i když jsem plavala rychle, byla během chvilky u bójí a já to vzdala. Také jsme zažili oslavu sv. Jána na pláži. Žádná animace pro turisty, ale akce místňáků. Vystupovaly tam holčičky nejrůznějšího věku a tančily flamenco. Bylo vidět, že se tím hlavně baví, žádný ruský či čínský dril. Pak tančili flamenco dospělí, což kluky kupodivu bavilo celkem dlouho, myslím, že jsem jim skákací hrad nabídla dokonce já, když už jsem si nasytila potřebu kulturních zážitků. A hlavně jsme tam nebyli za ty divný, co jsou s dětmi venku, když už je pozdě večer. Z oslavy jsme odcházeli po půlnoci, protože se někomu z nich chtělo spát, cestou jsme potkávali rodiny s dětmi, které tam snad teprve mířily. Když jsme běžně odcházeli z hřiště před jedenáctou, bývalo obvykle plné. Jasně je to dané podnebím, přes den příliš vedro, v noci příjemně, ale obecně mi přišlo, že tam mají děti tak nějak radši než u nás, nebo jsou aspoň tolerantnější k hluku.

Jako nejnáročnější část house-sittingového cestování se nám zatím jeví úklidy, balení a přesuny. Dát byt/dům do stavu, ve kterém jsme ho před několika týdny/měsíci převzali, je při běžném provozu s dětmi a psy většinou výzva. Nicméně když se paní po třech týdnech vrátila, prohlásila, že je tam uklizeněji, než když odjížděla, tak jsme si oddychli a vyrazili do Madridu za dalším pejskem a dobrodružstvím.

House-sitting v Portugalsku

05.05.2018 21:02

Ani jsme se nenadáli a už jsme tu přes šest týdnů. Tak aspoň stručně, jak se tu máme.

Dobře.

Dobře, tak maličko podrobněji.

Bydlíme v dřevěném domku, který je na pozemku asi 7,5 hektarů, prostě hodně velikým. Je to terasovitý pozemek s lesy, loukami, několika stavbami včetně rozvalin hobitího domku, naprosto předimenzovaně vybavené dílny (podle mě), jezírky, pro kluky ráj. Výhledy na další kopce a do údolí. Za celý den většinou nepotkáme živou duši, teda spíš člověka, živočichů je tu dost. Do vesničky to máme tak 20 minut chůze, ale pod hodinu jsem to s klukama ještě nedala, cestou je hromada bláta, kaluží, kamínků, potůčků, rostlin apod. Městečko je tak 10 minut autem, jezdíme tam jednou týdně na trh a na nákup. Nejbližší soused s hromadou oveček odhadem 200 metrů od nás v údolí, na ostatní není přes kopec vidět, pominu-li fakt, že v ostatních okolních usedlostech zjevně nikdo trvale nežije.

Na podzim tu byly v okolí všude požáry, odnesl to i tento pozemek, naštěstí dům přežil, i když to lízlo verandu. Odnesl to právě hobití domek a jakési stavení, kde byly uloženy stroje jako vrtačky, sekačky apod. To je teď mimochodem pro kluky místo plné pokladů, protože je tam hromada zrezlých věcí, se kterými si mohou dělat, co se jim zlíbí. Les se už začíná vzpamatovávat, mnoho stromů přežilo a mají jen v dolní části ohořelou kůru.

Také jsme si na doporučení a se svolením majitele pořídili slepice. Pro naše kluky měšťáky je to velký zážitek. Slepice jim zobou z ruky, mají jména a dostávají žížaly, čímž si je kluci zcela koupili. Jen jsme už o jednu přišly, když jsme je zapomněli na noc zavřit…

Elektřinu máme ze solárních panelů, vodu přes čerpadlo z vrtu. Než tento týden nastaly tropy, topili jsme si dřevem. Vaříme na plynu z bomb. Už jsme si zažili, jaké to je, když přestane fungovat čerpadlo a dojde voda, tedy ta pitná, kalné jílové máme dostatek. Stejně tak zjišťujeme, jak hospodařit s elektřinou. Ale to není zlé, pokud celý den neprší a neběží celý den počítač a kdovícoještě, jsme v pohodě.

A co tu tak děláme? No moc se nezastavíme. Několik hodin denně chodím překládat, často bohužel neodhadnu svoje schopnosti či náročnost textu, tak se to někdy protáhne. Jinak zahrada, dílna, zvířata a děti náš většinou zaměstnají na celý den, rozhodně se nenudíme. Bylo potřeba dělat dříví, teď sekat trávu, děti občas něco vyrábějí nebo se vypravíme do vesnice. A při našem zpomaleném tempu života je to tak akorát. A nikdy mě nenapadlo, že si budu tolik užívat takovou izolaci. Vzhledem k tomu, že vím, že je to dočasné, si v tom úplně lebedím. Měli jsme v plánu výlety po okolí, ale zatím nemáme potřebu.

Kvákají tu žáby, v noci fakt pořádně, kuká tu kukačka, ne každou celou, ale prakticky pořád, přes den tu krouží dravci, velicí a nízko, je tu kupa ptáčků, ještěrek a podle počtu nor všech velikostí mnoho dalších tvorů. Ale nic nebezpečného, hadi tu nějací jsou, ale ne jedovatí, pár jsme jich už zahlédli. Prý tu mohou být štíři, ale majitel tu prý viděl jediného. A pak už prý jen nějací pavouci, kteří jednou do roka mají nějaké kokony, které mohou píchat, když je vezmete do ruky. Takže to s tím divokým západem Evropy zas tak divoké není. Divoká prasata zmizela po požáru. Nejdivočejší tu bylo, když se nám přes pozemek prohnala smečka divokých psů. Martin si teď chce pořídit mačetu. Kromě njiného hmyzu jsou tu i jiné rostiny. Olivovníky, korkovníky a citronovníky ještě poznám, ale u zbytku se jen kochám.

Jo aby v tom žáby nebyly samy, štěká tu pes. Hlídáme tu psa. A ten často štěká. Je to fenka, veliká, jmenuje se Estrella a musí být uvázaná z boudy. Moc se kamarádí se sousedovic psem, dřív tam občas na pár hodin zaběhla a hráli si. Pak prý soused řekl, že jestli tam bude chodit, zastřelí ji. Tady to tak je. Tak ji nesmíme pouštět, bereme ji aspoň na procházky, co to jde, ale je vidět, jak moc by chtěla volně běhat. No tak aspoň štěká, hlavně v noci. Prý. Já spím. Teď hárala, tak se k nám slézali psi ze širokého okolí, divocí i domácí, malí i velcí. Jeden s námi přišel až z vesnice a tři dny s ní bydlel v boudě, než jsme ho hodili cestou do města zpět do vesnice. Myslím, že jsme ji neuhlídali.

Také jsme si založili zeleninovou zahrádku. Ano, lidé se zahrádkou či na vesnici žijící z nás asi mají legraci, ale pro nás měšťáky je to paráda. Ano, ne každý musí přejet celou Evropu, aby se mohl rýpat v hlíně a chodit do lesa. Máme chalupy, kam jsme mohli jet, ale přeci jen je to něco jiného. Už jsem myslela, že něco dělám hodně špatně, vše, co jsem zasadila, i přes zalévání tak nějak přežívalo, žloutlo a nerostlo. Ale ono tady taky dost fouká a byla trochu zima. Teď asi po týdnu zimy a deště rovnou nastoupily tropy a vše začalo divoce růst, hlavně plevel a tráva, ale i zelenina.

Jinak se mi tu líbí, jak se tu lidé mnohem méně stresují a méně spěchají. Teda když na mě nečekají děti v rozpáleném autě na parkovišti, protože jsem se jen zašla do elektra na skok zeptat, jak se dobíjí kredit na wifi, co jsem si tam před týdnem koupila, a trvá mi to 20 minut, protože přede mnou je jeden člověk a potřebuje se na hodně věcí zeptat. Možná si chtěl jen popovídat, portugalštinu zatím moc neovládám. A také nikdo neprudí děti, mají je rádi. A na pozemku nemusíme řešit, co máme na sobě, pokud vůbec něco, můžeme se koupat v jezírkách a opalovat.

Jen aby nedošlo k mýlce, neznamená to, že jsou děti celý den venku, běhají, vyrábějí apod. Mají tu tablety, jen ne neomezenou wifi jako doma. Jistou část dne jsou vevnitř, ať už hrají na počítači či tabletech, poslouchají audioknihy nebo si čtou. Ale když mají chuť, jdou si hrát ven, vykoupat se, za slepicemi, na člun, do bahna, do lesa, do dílny, hrát badminton, někdy víc, někdy míň. Je to o tolik snazší než doma.

Jídlo je tu celkem levné, ve srovnání s ČR. A pozemky ještě levnější, kdyby se sem někomu chtělo. Odtud se asi všichni stěhují. Naše vesnička má na mnoha domečcích ceduli, že je na prodej, naopak se sem do hor stěhují cizinci.

Obecně se nám tu všem moc líbí, mám pocit, že tu obnovuji síly a jsem mnohem méně vzteklá či nespokojená. Idylka to samozřejmě není, pořád toho v sobě mám dost na řešení, ale s Praho use to srovnat nedá. Navíc jsem si tu uvědomila, že tady mám vlastně víceméně vše, co jsem si v posledních letech přála. Jsme všichni spolu, nemusíme nic moc honit, nemusíme dělat věci, které nás nebaví a nedávají nám smysl, nikomu nic předvádět, mohu pracovat, můžeme cestovat atd. Takže když mám problém, nemám to už na co svést a opravdu už musím hledat příčinu v sobě.

A to je asi vše, co mě tak narychlo napadá, zpět k překladu.

 

Jak přepravit čtyři děti na Divoký západ Evropy

02.04.2018 19:10

Cíl: Portugalsko, způsob dopravy: po zemi, bonus: 4 děti.

Jak jsem psala tady, dalším cílem našich cest se stala usedlost v portugalských horách. Čekalo nás 2 500 km a dali jsme si na to týden, aby nebyly denní dávky sezení v autě přes den neúnosně dlouhé a zároveň jsme nemuseli přikročit k nočním přejezdům.

Co pomůže (nic nového ani žádný zázračný vynález nečekejte): dostatek jídla (svačinky všeho druhu), dostatek zábavy (tablety, kreslení, knihy, hračky), slovní hry, dostatek zastávek (ideálně s prostorem na běhání či hřištěm), pevné nervy a velké odhodlání.

 

Předpověď na ten týden uprostřed března nebyla nic moc, ale žádná tragédie. Sem tam déšť, nic moc teplo, ale bez sněhu či nepřetržitého slejváku. Však taky Evropa byla po povodních, už od Německa podmáčená pole a rozvodněné řeky. Portugalsko bylo po třech týdnech deště, jaké prý snad nezažili ani pamětníci. Po loňském suchu další extrém.

Cesta vlastně proběhla nad očekávání hladce, po dvou dnech jsme byli kus před Bordeaux, třetí den jsme před západem slunce dojeli k oceánu v Biskajském zálivu.

Náš hostitel v Portugalsku je Němec, který shodou okolností má ze své domoviny do Portugalska z velké části stejnou cestu jako my z Prahy, tudíž jsme dostali spoustu tipů na místa k přespání, na to, jak se vyhnout mýtnému a kde naopak raději zaplatit a vyhnout se 67 kruhovým objezdům. Byli jsme mu vděční mnohokrát za cestu.

Na Couchsurfing jsme se nakonec vykašlali, protože se ukázalo, že spaní v dodávce je zcela dostačující a v mnoha směrech výhodnější. Tedy pro děti úžasné, my to nějak přežili. Kufr je obrovský a vezli jsme tenké matrace. Zastavit jsme mohli, kde bylo třeba, tj. když už jsme měli dost řízení nebo děti sezení. Většinou jsme nocovali u odpočívadel, u moře nebo prostě někde, kde se dalo zaparkovat a vypadalo to tam tak, že tam nikoho nebudeme štvát.

Cesta se vyznačovala mimo jiné tím, že se neustále měnily denní plány, a to v závislosti na počasí, náladě osazenstva, možnostech parkování, tedy v duchu změna není problém, změna je dobrá. Do historického centra v Chalon-sur-Saône jsme nakonec nešli, protože se nikde v rozumné vzdálenosti prostě nedalo zaparkovat, u jezera v Montluçonu jsme nespali, protože venku pršelo a na spaní bylo ještě brzo, tudíž jsem při představě dětí demolujících po několik dalších hodin auto a skákajících si po hlavách dala přednost dalšímu přesunu. Na jedné ze zastávek u oceánu jsme to otočili, ještě než jsme došli k vlnám, začalo dost pršet atd.

K oceánu jsme poprvé dorazili třetí den večer při západu slunce. Bylo krásné pozorovat tu nefalšovanou dětskou radost t z příboje. Kdyby neměli omrzlé nohy a promáchané oblečení, vydrželi by tam dalších několik hodin. Vlastně jsme na cestě nic zásadnějšího řešit nemuseli, a tak se největšími zážitky staly incidenty s výkalem, přílivem a bahnem…

Nedoporučujeme odpočívadla bez záchodů. Sice tam není moc kamionů, ale když se kluci potřebovali vyběhat a honili se, brzy se jeden z nich vymázl ve sr…e. Pořádně.

Příliv. Ve Španělsku jsme náhodou objevili nocleh za městem kousek od oceánu (byla to zrovna oblast nepřetržité zástavby, proto náhodou) a ráno se k němu vydali po cestičce dolů mezi útesy. U moře jsme se po balvanech posunuli ještě pořádný kousek po kamenitém pobřeží a radovali se z mocného příboje. Nedošlo nám, jako správným vnitrozemcům, že oceánský příliv má sílu, a tak nám brzy odřízl cestu zpět. Když jsme po pár hodinách vyrazili k přístupovému místu, zastavil nás pohled na rovný útes končící v moři, omývaný vlnami. Předpověď byla na celé odpoledne dost deštivá, a tak jsme před mnohahodinovým čekáním na odliv bez vody a jídla dali přednost šplhání po útesu, které bylo nepříjemné ani ne tak svou náročností, jako spíše všudypřítomným porostem jakési bodlákovité rostliny.

Kluci byli fajn, když šel Martin zkoumat, zda se dá z těch skal někudy dostat, začali z všudypřítomných plastových odpadků stavět úkryty a přístřešky, a když se rozhodlo, že se půjde nahoru, vymýšleli si kryty na nohy. Nakonec jsme jediný realizovaný vynález zahodili zpět po pár vystoupaných výškových metrech. Spíš jsme si mákli my, rodiče, než že bychom byli vystaveni nějakému nebezpečí či překonávali převisy. Martin batoh na zádech a Vávru na koni, já s Aramem na zádech poponášela Martina přes ty pichláky (když do nich jednou žuchnul a odřel se, už s nimi nechtěl mít moc společného). Takže žádné drama, na kopeček se nakonec dalo vylézt bez velkých horolezeckých výkonů a u auta jsme zjistili, že Jonáš měl v batohu láhev plnou vody. Pršet začalo, když jsme dorazili k autu. To byl den, kdy jsme se učili o přílivu. Životem.

Pak už jsme jen zapadli do bahna těsně před cílem, až nás musel vytahovat traktor. Naše destinace není totiž nikde na hlavní třídě, nýbrž na samotě v horách, kam nevede žádná silnice první třídy, nýbrž cesta, ze které se v dešti stal místy potok, místy skoro bažina. Pod autem se utrhl jakýsi řemen, nicméně to prý šlo nasadit a auto jezdí dál. A jede se dál.

Kluky nějaké památky apod. momentálně vůbec neberou, ale stejně jsme si udělali zastávku ve dvou městech. Dost malých, aby se tam dalo zaparkovat blízko centra. Obě měla krásná středověká centra. Ciudad Rodrigo ve Španělsku mělo navíc hradby, padací mosty, děla a ostatní ty věci na hradbách, které neumím pojmenovat, nicméně tím jsme zabodovali, protože to bylo jako v Clash Royal (on-linová bojová hra). V portugalském městečku Covilhã zase bylo mnoho vtipných graffiti na domech, což jsme ale opět ocenili spíše my dospělí, protože kluci si celou dobu hráli na Minecraft.

Ještě jsme zajeli omrknout jakési jezero v národním parku a pak řeku ve vesničce Paul s údajně bezva koupáním (rozvodněná byla tak, že se k ní kluci zpočátku báli), kde Martin uvařil oběd na vařiči, který si dal na policejní pec, což zjistil, až když mu to přišel zmatený strážce zákona říct. Myslel, že je to veřejný gril na náměstí, vchod do stanice byl z jiné strany náměstíčka. Nakonec jsme zajeli do Fundãa, nejbližšího městečka k našemu novému dočasnému domovu, které sice vůbec nemělo historické centrum, ale alespoň velmi příjemné lidi, a pak už hurá na samotu do hor. Do cíle jsme dorazili v sobotu, sedmý den cesty, a to jsme už druhý den brázdili okolí, jelikož jsme měli dorazit až v neděli, tak aby náš hostitel stihl doladit přípravy.

A příště snad o Sitio do Nagodinho, kde jsme teď.

 

House-sitting s dětmi – jak jsme chtěli do tepla k moři a skončili v horách ve vnitrozemí

08.03.2018 10:17

House-sitting s dětmi – jak jsme chtěli do tepla k moři a skončili v horách ve vnitrozemí

Byla jsem celý rok nastavená na to, že na celou zimu pojedeme někam do tepla. Nejdřív se odjezd odkládal, až bylo jasné, že v zimě neodjedeme. V lednu jsem tedy vymyslela, že pojedeme zatím alespoň na měsíc či dva po Evropě. A můj další geniální nápad bylo, že k tomu využijeme už osvědčený Workaway, Couchsurfing a nově house-sitting.

Kdo náhodou nezná… House-sitting nebo pet-sitting znamená, že jedete k někomu, kdo z nějakého důvodu opouští svůj domov, tj. jede na služební cestu, na dovolenou, za rodinou či na jiný house-sitting, a nechce, aby byl dům nebo byt opuštěný nebo nechává doma zvířátka, o která chce, aby se někdo staral. Takže je to hlídání domu a většinou psů či koček, popř. slepic, koňů apod., péče o zahradu či bazén výměnou za ubytování. (Další možností je ještě house swap, kdy si vyměníte s někým dům/byt, vy jedete k nim, oni k vám, ale tu jsme zatím nevyzkoušeli protože máme byt v rekonstrukci.)

Začala jsem zkoumat možnosti a oslovovat potenciální hostitele. Potřebovali jsme house-sitting, protože Workaway je sice úžasný, ale ztrátový. Se čtyřmi dětmi nás sice zadarmo ubytují, ale na jídlo vždy přispíváme, protože je nás hodně, a pracujeme tam jako dobrovolníci, takže negenerujeme žádný příjem a pasivních příjmů zatím rozhodně nemáme na přežití. House-sitting by nám umožnil získat ubytování zdarma a zároveň možnost pracovat on-line (pracuji jako překladatelka).

Zaregistrovala jsem se na dvoje stránky nabízející propojování hlídačů a hostitelů, TrustedHousesitters (jsou sice drazí, ale mají nejvíc nabídek) a MindMyHouse (mají zajímavé nabídky, i když zdaleka ne tolik jako první stránky, a jsou celkem levní). Původní plán byl takový, že chceme k moři, ideálně do Portugalska či Španělska, že cestou dáme nějaký Couchsurfing či kratší house-sitting, aby se cesta rozložila na delší dobu a kratší úseky, že se stavíme na nějakém kratším pobytu Workaway, ale převážně budeme střídat house-sittingy (představa byla 1 týden až 1 měsíc), popř. samostatné pobyty u moře (vozíme stan a v dodávce se také dá spát).  

Začala jsem odpovídat na poptávky hlídání, ale není to jako u Couchsurfingu nebo Workaway, kdy se dobrovolníci či hosté hlásí průběžně celý rok mnoha hostitelům, zároveň minimálně u Workawaye může často přijet více dobrovolníků najednou a prostě je mnohem snazší s velkou rodinou někoho sehnat. U house-sittingu, pokud se jedná o zajímavou nabídku, hlásí se obvykle více lidí a hostitelé pravděpodobně dávají přednost jednotlivcům či párům před rodinou se čtyřmi malými dětmi. Celkem pochopitelně. Nabízí se celá řada důvodů a strachů: děti nám zdemolují byt, máme tam schody, u domu jsou skály, nedůvěřuji svému psovi u tak malých dětí, děti mučí psy, máme málo místa a mnoho dalších. Sice jsem reagovala jen na inzeráty, které byly označené jako „kid-friendly“, ale obecná představa bude asi stejně jedno až dvě děti vyššího věku než objevitelských jeden a půl.

Nejdřív jsem odpovídala jen na lokality u moře, převážně ve Španělsku, protože jsem postupně usoudila, že Portugalsko je pekelně daleko a nejmladší syn velmi nerad sedí v autosedačce. Chodila mi samá milá a přátelská odmítnutí. Začala jsem odpovídat i na nabídky ve vnitrozemí, v rozumné dojezdové vzdálenosti k moři. Taky nic moc. Tak jsem si řekla, že to budu zkoušet dál, že to vyjde, a kdyby ne, vyjedeme i tak, naše šance jsou „last minute“ poptávky. Dva pobyty jsme víceméně dohodli, ale u jednoho pánovi odložili pracovní cestu, takže hlídání zrušil, jiné paní onemocněl syn a neodjela, takže z hlídání také sešlo.

V průběhu hledání jsem náhodou narazila na nabídku hlídání v Praze pro jednoho Španěla a řekli jsme si, že by vlastně nebylo špatné si to vyzkoušet poblíž domova a případně získat referenci, tj. objeví se vám na profilu hodnocení od hostitele z proběhlého house-sittingu, což může pomoci potenciálním hostitelům při rozhodování. Tak jsme na několik dní hlídali dva velmi přátelské a hodné psy a dvě kočky. Vše proběhlo velmi hladce, ale zároveň jsme si uvědomili pár věcí.

I když se tam kluci chovali moc ohleduplně, nic neopatlali, nerozbili, neponičili a zvířata nemučili, došlo nám, že se budeme lépe cítit ve skromném příbytku typu farma, srub, ve venkovském prostředí nebo v místě, kde bydlí děti. Rovněž by nám asi bylo lépe bez sousedů, alespoň v bezprostřední vzdálenosti, tedy za zdí. Proto nás nakonec nadchla poptávka z portugalských hor, a i když jsme postupně usoudili, že Portugalsko by bylo moc daleko, i když jsme původně chtěli hlavně do tepla a k moři, fotky venkovské usedlosti s ovečkami a pejskem nám učarovaly natolik, že jsme se rozhodli to zkusit a tentokrát to vyšlo. Ostatně, přeci jen to není luxusní byt u moře, tak asi nebylo tolik zájemců. Pán, který pro kterého budeme hlídat, navíc sám vychoval čtyři děti, tak alespoň tuší, do čeho jde. Spojili jsme se s ním po Messengeru, dohodli podrobnosti a za pár dní vyrážíme, tak uvidíme, jak vše dopadne, ale už se těšíme.

Tímto chci povzbudit všechny, kteří by se obávali, že takové věci jsou s dětmi moc náročné, ne-li nemožné. Nejen house-sitting, ale i Couchsurfing a Workaway lze vyzkoušet i v rámci naší země, ať už jako hostitelé nebo jako hosté/dobrovolníci/hlídači. Myslím, že se jedná o úžasný způsob, jak nejen omezit výdaje na cestování, ale hlavně jak poznat vskutku zajímavé lidi, místa, naučit se mnoho nového, vyzkoušet si bydlet na různých místech, prostě žít.

 

Couchsurfing s dětmi

26.11.2017 00:49

Pokud neznáte, Couchsurfing (jo, jakože surfujete z gauče na gauč) je síť, díky které se můžete na nejrůznějších místech světa u někoho zadarmo ubytovat nebo naopak nabídnout ubytování dalším cestovatelům u vás doma. Stejně tak se pomocí této sítě můžete seznámit s místňáky či zkontaktovat další cestovatele v určitém místě. My již využili ubytování u cizích lidí i nabídli vlastní skromný příbytek.

 

Couchsurfing jako hosté jsme zvolili při naší první delší cestě s dětmi. Sešlo se to tak, že muž po dlouhých letech dost vyhořelý opustil zaměstnání na plný úvazek a dohodli jsme se, že si dá chvíli voraz, aby zjistil, co vlastně chce dělat dál. A tak mě napadlo, že bychom té volnosti mohli využít na cestování. Vzhledem k tomu, že jsem byla tou dobou těhotná a nejmladší syn neměl rád přesuny, netroufli jsme si na nic extra dlouhého. První z našich asi měsíčních pobytů byl ve Francii a právě na této cestě jsme dvakrát využili Couchsurfing.

 

Při vyhledávání vhodných hostitelů jsem do počtu cestujících zadala vyšší počet (pravděpodobně 3 nebo 4 a víc, i když nás tehdy bylo 5, jsme dobře skladní a stačí nám menší pokoj, vozíme spacáky i karimatky) a ve filtrech zvolila kid-friendly, což značně zjednodušilo výběr (nabídky nešly do stovek a daly se na prstech spočítat). Když jede jeden dospělý, musí se u většiny destinací probírat hromadou hostitelů. Podle plánu cesty jsem zvolila jako vhodná místa k pauze a přenocování Bern a Grenoble. U obou měst jsem oslovila jedny hostitele, stručně nás představila, přeci jen je dobré vědět, co čekat, nejsme v mnoha oblastem právě mainstream. V obou případech to hned napoprvé vyšlo a dohodli jsme se. Je možné, že jsem měla velké štěstí, ale i zkušenosti ostatních naznačují, že většinou není velký problém hostitele najít. Samozřejmě záleží na destinaci, roční době, počtu cestujících a náhodě.

 

V německy mluvícím Bernu to shodou okolností byla unschoolingová francouzsky mluvící rodina s podobně starými dětmi (tři synové). Bydleli v takovém alternativním bytovém komplexu, který byl radikálně odlišný od zbytku Švýcarska. Po všech stránkách, spíše to působilo komunitně, co-housingově. Vyčlenili nám jeden velký dětský pokoj, my tam zůstali myslím na dvě noci, vzali nás na úžasné hřiště, kde děti v dílně vyráběly motokáry, měli tam ohromné pískoviště, kde stavěli přehrady, a všechny atrakce byly z použitých vyhozených věcí. Jeden večer jsme měli společné barbecue, jinak tam byly všude děti a v rámci toho komplexu si volně hrály.

 

Druhá zastávka byla v podhorské vesničce nad Grenoblem. Velká rodina ve velkém domě, dvě ze čtyř dětí malé, hráli si s našimi na zahradě. Myslím, že jsme tam také byli dvě noci, udělali si výlet na nějakou vyhlídku a potom na místní hřiště, kde se s námi chtěla setkat nějaká paní, co zvažovala unschooling.

Vždy jsme vozili dostatek jídla a snažili se, aby na nás nikdo netratil. Např. jednou pozvali oni na večeři nás, podruhé jsme vařili zase my. Také jsme vozili malé dárky pro děti. Vždy to byla moc příjemná setkání, o kterých se možná podrobněji rozepíšu jindy.

 

Zde jsem jen chtěla napsat, že není čeho se bát, ani s dětmi. Pokud někdo do svého profilu zadá, že rád přivítá děti a že je schopen ubytovat tři a více osob, snad alespoň trochu tuší, do čeho jde. U nás v obou případech šlo o rodiny s dětmi, pro které byl couchsurfing zkrátka způsob, jak si zpestřit život, setkat se s podobně naladěnými lidmi, zkrátka obohacení. Navíc lze podle profilů hostitelů odhadnout, zda je to pro vás i pro ně ta pravá volba.

 

Nicméně samozřejmě vtrhnete do něčího domova, kde to jistě alespoň v některých ohledech funguje jinak, než u vás. Já se o tom snažila mluvit s dětmi předem a samozřejmě vždy i v průběhu pobytu. Snažila jsem se jim vysvětlit, že v jiných domovech panují jiná pravidla, která je potřeba respektovat, pokud tam chceme být. I pro děti je zajímavé vidět, že to v jiných domovech funguje jinak.

 

Jistě, je to určité omezení vašeho soukromí i soukromí vašich hostitelů, na obou stranách jsou nějaká očekávání. Neříkám, že bylo vše v klidu. Já byla celé těhotenství celkem vzteklá a muž má rád svůj klid a soukromí, byť je velmi společenský a je rád mezi lidmi. Samozřejmě si nemůžete představovat neustálou idylku. Často bylo třeba s dětmi vyjednávat, vysvětlovat, ale myslím, že oba pobyty byly příjemné a obohacující pro obě strany.

Nebojte se toho. Není to tak divoké, jak se to možná někomu zdá. Je to levnější než hotel či Airbnb, pohodlnější než stan, dostanete se mezi místní, od turistů, na zajímavá místa, poznáte otevřené a zajímavé lidi. A pro děti to jsou ohromné zážitky.

A pro upřesnění: Byla jsem v té době v 6. či 7. měsíci, klukům bylo tou dobou 3, necelých 6 a 8,5.

 

Jako hostitelé jsme krátce poté tehdy ještě v malém 2+1 uvolnili na pár dní jeden z pokojů pro mladý americký pár cestující po Evropě. Zpočátku jsem byla doma jen sama s nejstarším synem, ale na jednu noc jsme tam byli i v plné sestavě. Nicméně jsme dlouhodobě zvyklí žít na malém prostoru blízko jeden druhého, takže s tím nemáme problém. Bylo to opět velmi příjemné setkání, ona studovala na dulu, on se chtěl stát tlumočníkem. Vybrali si nás na základě informací v našem profilu, zajímal je unschooling i tlumočnická profese, které se věnuji. Přes den byli v Praze, večer se často stavili za námi a povídali jsme si, pokud jsem nepotřebovala pracovat.

I tento aspekt Couchsurfingu mohu jen doporučit, výmluva na neznalost jazyků či malý prostor je podle mě jen výmluva. Pokud vás to láká, jděte do toho, jsou to v drtivé většině velmi zajímaví lidé, které život dětí i váš obohatí mnohem víc než… doplňte si, co chcete.

Jak vytvořit „podnětné prostředí“ pro unschooling? Pozvěte si dobrovolníka! Workaway, tentokrát jako hostitelé

22.11.2017 00:14

Před rokem a půl jsme se jako rodina dvakrát vydali asi na měsíc pomáhat jako dobrovolníci v rámci sítě Workaway (o tom někdy jindy). Vzhledem k tomu, že jsme se mezitím rozrostli o dalšího člena rodiny a zároveň museli znovu odložit cestovní plány kvůli průtahům s rekonstrukcí bytu, který potřebujeme před odjezdem pronajmout, napadlo mě, že bychom tentokrát mohli vyzkoušet roli hostitelů.

Pokud netušíte, o čem to tu píšu, Workaway je jedna ze sítí, která propojuje dobrovolníky a hostitele. Dobrovolníci hostiteli pomáhají s nejrůznějšími pracemi za byt a stravu, max. pět hodin denně. Může jít o rekonstrukce, zahradničení, zemědělství, umělecké projekty, charitu, výuku jazyků, hlídání dětí, prakticky cokoli.

Svůj nápad, že pozveme workawayera, který nám buď pomůže s rekonstrukcí, domácností či dětmi, jsem považovala za naprosto geniální. Můj muž nikoli. Starý rozkopaný byt podle něj není místo pro návštěvy. Několik měsíců jsem to respektovala, ale rekonstrukce se posouvala velmi pomalu, a když se přiblížil termín, kdy jsme už původně měli odcestovat, potřebovala jsem s nastupujícím podzimem nějaké oživení. Zprovoznila jsem profil na Workaway (pro hostitele zdarma) a okamžitě začaly přicházet nabídky. Praha zjevně táhne a ne zrovna běžný životní styl taktéž. Klukům se ten nápad samozřejmě náramně líbil.

Vybrali jsme si mladou Britku, kterou omrzela práce v korporaci, sekla s tím a vydala se cestovat a dobrovolničit. Její profil i e-mail, který nám poslala, se nám moc líbil, tak jsme s tím šli za tatínkem… Moje verze je, že ne zrovna nadšeně souhlasil, že to jednou zkusíme. Později se ukázalo, že si to každý pamatujeme jinak.

Nicméně jsme se s Lizzie dohodli, měla přijet asi za dva týdny na dva týdny. Ve stručnosti, pro mě to bylo velice příjemné, měla jsem doma dalšího fajn dospělého člověka, měla si s kým povídat, mohla využít její přítomnosti a vyřizovat si krátké pochůzky bez všech ratolestí za zády. Další dospělák se doma hodí vždy. Kluci byli naprosto nadšení a ona si je také užívala (ostatně kdyby neměla ráda děti, nevybere si rodinu se čtyřmi dětmi…). Dohodli jsme se, že nám nejvíc pomůže, když bude s dětmi, většinou když jsem já šla pracovat a muž doma dělal něco jiného a byl tam s nimi. Občas s námi šla i na nějakou akci, kterou jí kluci chtěli ukázat, např. na trénink parkouru nebo výstavu Game On. Mluvila na ně anglicky, oni na ni česky nebo trochu anglicky nebo rukama nohama a rozhodně neměli problém se domluvit. Hrála si s nimi, blbla s nimi a oni byli s sedmém nebi. Bylo to rozhodně příjemné osvěžení a zpestření.

Teď mám dočasně útrum, protože byt je rozkopaný ještě víc, ale jakmile bude hotová koupelna, a pokud budeme v ČR, jdu do toho určitě znovu a všem tuto zkušenost vřele doporučuji. Nemusíte mít ohromný byt a vlastně mě žádné omezení nenapadá. Tedy vlastně ano, já a děti jsme si to užili, muž méně. Má rád svoje soukromí, když je tu někdo další, má pocit, že je to zátěž a musí se o něj starat. Je asi potřeba vše v klidu probrat a hledat řešení přijatelné pro všechny. Bezpochyby to při troše snahy jde.

Nevím, jak snadné je získat dobrovolníky mimo Prahu, ale předpokládám, že by to nemuselo být až tak složité, v Praze se nám jich sesypalo několik během pár dnů. Navíc Workaway ukazuje dobrovolníky, kteří se chystají do ČR, lze je tedy oslovit přímo. Potom je tam ještě možné využít stránky Last Minute, kam jako hostitelé můžete napsat, že hledáte výpomoc okamžitě, a je tam asi větší pravděpodobnost, že vás někdo osloví. Podobné stránky se jmenují HelpX, pro biozemědělství  případně Wwoofing.

Nebudu tady psát rozbor toho, co všechno se při tom děti učí, co jim to přináší a jaké to má výhody, to je myslím víc než zjevné i pro lidi, kteří neznají unschooling. Jen jsem na tuto možnost chtěla upozornit a podělit se o zkušenost, a pokud to někoho inspiruje, budu ráda.

Zdeňka Puková

 

Autonomie dětí – nechte to na nich

18.02.2017 20:02

Autonomie dětí – nechte to na nich

Znáte to, o něčem čtete, věříte tomu, víte, že to tak je, ale až když to vidíte na vlastní oči na vlastních dětech, teprve vám to sepne. Unschooling takovýchto momentů nabízí skutečně mnoho, je to úžasná jízda.

Malý příklad. Jonášovi bylo v zimě devět a začal lyžovat. Ano, už je na to přece dost veliký. To je právě to. Jsem ráda, že jsem nechala na něm, aby se sám rozhodl začít.

Nadšeně jsme mu někdy ve třech či čtyřech letech poprvé na celý rok zapůjčili komplet vybavení na sjezdové lyžování. Zkusil a usoudil, že ne-e. Moc rychlé. Nenutili jsme ho, nemanipulovali, nezkoušeli žádné podlé techniky, jak ho k tomu přimět. Nikdo nechtěl, aby lyžoval kvůli tomu, aby se zavděčil rodičům nebo aby ho někdo pochválil.

Občas se rád svezl přivázaný za námi, když jsme jeli na běžky. Další rok jsme to zkusili znovu. Kamarádka ho vzala na kopec, šel to zkusit, podruhé nechtěl. Třetí rok už jsme lyže myslím nepůjčovali. Nechali jsme to být. Tvrdil, že nelyžuje, že je to na něj moc rychlé. Většina kamarádů lyžovalo, příbuzenstvo se vyptávalo, bylo mu to jedno. Radši šel stavět bunkr nebo bobovat.

Letos jsme byli na týden u kamarádky na horách. Předposlední den se její muž našich kluků zeptal, zda nechtějí jet s nimi na lyže. Jonáš řekl, že ano. Nejsem na to vůbec pyšná, ale pomyslela jsem si: "Super, půjčíme lyže, jednou spadne a půjde domů." Ale uplynulo pár hodin, nikdo se nevracel a potom mi muž napsal zprávu, že Jonáš s velkým nadšením a projíždí už třetí permici.

Mnoho lidí říká: „No, ono je stačí trochu pošťouchnout, vždyť pak mají takovou radost a baví je to!“ Ne, za to mi to nestojí. Jediné, co by se tím naučil, je, že jeho pocity nehrají roli, že by jim neměl věřit, že za něj musí rozhodovat někdo jiný, že někdo jiný ví, co je pro něj nejlepší. Chci, aby moje děti mohly věřit tomu, co cítí, mohly činit vlastní rozhodnutí a z výsledku se učit. Pokud bych je naučila, že já vím lépe než oni, co potřebují, později budou stále hledat odpovědi mimo sebe.

Děti samy nejlépe vědí, co potřebují. Je to stejné se vším, mnoho dospělých si myslí, že ví lépe než děti, kdy mají hlad, kdy jsou unavené či kdy mají jít spát, kdy je jim zima, co by měly nosit na sobě apod. Stačilo by, kdybychom je začali respektovat jako lidské bytosti.