Domácí práce – jak pěstovat ochotu pomáhat

Joyce Fetteroll

(Na první místo dejte vztah.  Všechno ostatní mu pak přizpůsobte.)

Nutí unschooleři své děti doma pomáhat? Nebo musí všechno dělat máma? Nebo snad mají unschooleři nějakou třetí možnost?

Jak je mám přimět, aby doma pomáhali?

Nevím, jak jste dospěla k názoru, že domácí práce přísluší rodičům.

Není to univerzální pravda. Je to přístup, který mi pomáhá dosáhnout mého cíle. Mým nejdůležitějším cílem není zlepšit stav mého domu. Mým nejdůležitějším cílem je zlepšení vztahu s mou dcerou. Mým cílem je, aby ten vztah byl na prvním místě, a potom přijít na to, jak zařídit ostatní věci, aniž bych ten vztah poškodila.

Většina rodičů říká: „Já mám děti na prvním místě, ALE…“ Avšak to „ale“ mění ten výrok. Pokud jste někdy způsobili, že dítě plakalo, naštvalo se nebo třísklo dveřmi v souvislosti s něčím týkajícím se domu, v takovou chvíli byl dům na prvním místě a dítě na druhém. Většina rodičů má možná pocit, že okamžiky, kdy jsou děti na prvním místě, dostatečně vyváží okamžiky, kdy nejsou. (A ještě důležitější je podle mě to, co si myslí děti!)

Pokud se tímto směrem ubírají i vaše myšlenky, pak vám nic z toho, co píšu, nebude dávat smysl.

Moje myšlení ale změnilo uvědomění si, že dávám do pozadí svůj vztah s  dcerou, abych se věnovala něčemu, co bude zítra stejně minulostí. A budu to muset dělat každý den. K čemu mi za deset let bude, že jsem dávala přednost úklidu?

Pokud je tomu tak, kdy se to změní?

Kdy (podle mého názoru) domácí práce přestanou náležet rodičům? Nikdy.

To neznamená, že rodiče musejí uklízet sami, zatímco děti si hrají, dokud neodejdou z domu.

Podívejte se na to takhle. Co kdyby váš syn každý den hrál počítačovou hru. Co kdyby ta hra měla části, které musí odehrát, aby se ve hře dostal dál, ale ty by ho nebavily. Co kdyby se rozhodl, že vaše přítomnost vás automaticky činí členem týmu, který má dělat věci, které syn považuje za důležité. Co kdyby vám přidělil části hry, které máte každý den odehrát? Co kdyby očekával, že je odehrajete prostě jen proto, že je to pro něj důležité a že se rozhodl, že byste mu měli pomoct?

Zní to směšně. Ale pro děti jsou věci, které považujeme za důležité, stejně směšné. Když se na domácí práce díváte očima dospělého, nikdy nepochopíte, proč se děti prostě nezapojí a nepřiloží ruku k dílu. Když se na úklid podíváte očima dítěte, pochopíte, proč mají děti pocit, že se jim něco vnucuje a že jsou využívány.

Kdyby váš syn chtěl, abyste mu pomohli s jeho počítačovou hrou, jak by o to mohl požádat? Když se na domácí práce podíváte očima dítěte, je mnohem snazší pochopit, co patří k vhodným a co k nevhodným způsobům, jak byste mohli o pomoc požádat, aby se vám dostalo upřímné a laskavé pomoci, ne vynuceného podvolení se.

Ale nemůžeme očekávat aspoň malou pomoc?

Když jim půjdeme vzorem a budeme jim pomáhat, budou potom pomáhat oni nám (až nastane ten správný čas).

(A pomoc, kterou jim poskytujeme, musí být skutečně pomocí, ne to, když za ně děláme věci, které si myslíme, že by měly dělat samy. Když uvaříme večeři, tak jim ve skutečnosti nijak nepomáháme. Když po nich uklidíme, tak jim ve skutečnosti nepomáháme. Když si uděláte čas, přestanete dělat, co zrovna děláte, a věnujete se něčemu, co je pro ně důležité – i když a možná hlavně pokud vy to za důležité nepovažujete – tím jim ukazujete, jak se pomáhá.)

Pokud jim svým jednáním ukazujeme, že podle našeho mínění je správné si pomoc vynutit, protože to, co chceme, je důležitější než to, co chtějí oni, co se potom učí o tom, jak zvládat situace, kde jsou jejich potřeby s rozporu s potřebami jiným lidí? V zásadě jim sdělujeme, že nejlepší způsob, který jsme za 20, 30 či 40 let života objevili, abychom dostali, co chceme, je být větší a silnější a přinutit tu menší a slabší osobu, aby se podřídila.

Nemůžeme očekávat, že pochopí důležitost toho, co potřebujeme udělat. Vážně to nepochopí, dokud nebudou dospělí a nerozhodnou se to udělat sami. (A toto pochopení jim nemůžeme vnutit, protože když někoho donutíte něco udělat, není to stejné, jako když víte, že máte naprostou svobodu rozhodnout se něco udělat či neudělat, a víte, že za důsledky nesete odpovědnost výhradně vy.)

Tím, jak se chováme, chceme ukázat dávání, které vychází z toho, jakou důležitost něčemu přikládá někdo jiný. Chceme, aby řekli: „Dobře.“, když je o něco požádáme, protože bychom jim o to neříkali, pokud by to nebylo něco velmi důležitého. Ale místo toho jim ukazujeme, že je potřeba nejdřív posoudit důležitost požadavku na základě toho, jak je důležitý pro nás, a potom se rozhodnout, zda je dostatečně důležitý, abychom se nechali vyrušit. Například když nás požádají, abychom je odvezli do obchodu pro novou hru, nepovažujeme to za tak důležité, a tudíž to není vysoko na našem žebříčku priorit. Ale potom, když je požádáme, aby si uklidily hračky, nepřijmeme skutečnost, že takový požadavek je nízko na jejich žebříčku priorit. Očekáváme, že to na jejich žebříčku bude vysoko jen proto, že je to vysoko na tom našem.

Přijetí vlastní odpovědnosti? „Očekávat“ je možná příliš silný výraz.

Předpokládáte, že když něco dáte, máte právo dostat něco nazpátek. Ale dávání znamená, že to děláte, protože máte dar, který chcete někomu darovat, ne kvůli tomu, že za to očekáváte něco na oplátku.

Kdybyste se například rozhodli, že jim chcete dát velkou zahradu, kde by si mohly hrát, proč by potom měly mít na starosti údržbu zahrady? Jedná se skutečně o dar, pokud ji musejí udržovat podle vašich představ? A pokud je zahrada jejich, mohou se rozhodnout, že z ní udělají louku, aby ji mohly udržovat podle svých představ?

Ale nemůžeme jim vysvětlit, že maminka nebo tatínek dělá to či ono a že nemůžeme dělat vše, co je potřeba udělat, a zároveň být stále příjemně a vesele naladěni? Dobře, předpokládám, že odpověď je, že musíme být ochotni přijmout jejich NE. A potom se možná budou muset vyrovnat s určitými důsledky, např. že nemají vyprané prádlo nebo něco jiného.  Jsem na správné cestě?

Opravdu jen trošku.

Děti nejsou odpovědné za vaše emoce. Vaše emoce jsou vaše. Pokud se rozčilujete, je tomu tak pravděpodobně proto, že se je snažíte ovládat a ony nespolupracují. Snažíte se, aby dělaly, co chcete, aby dělaly.

Jedním řešením je přijít na to, jak přestat chtít to, co chcete, aby udělaly, ať už je to cokoli. Jiným je přijít na to, jak dosáhnout toho, co chcete, aniž byste na nich byli závislí. Dalším řešením je pustit se do věci, která vás rozčiluje, a vymyslet, jak tu práci omezit na minimum. (Přehodnotit způsob, kterým perete. Jak se rodina nakrmí. Kam se dávají hračky. Pravděpodobně existují domácí práce, které se dělat nemusí, jako skládání nebo třídění nebo příprava tří jídel denně.)

Ale život má skutečná omezení. Pokud máme práci na šest hodin, kterou chceme vykonat, a pouze čtyři hodiny na její provedení, jedná se o skutečné omezení. Tradiční rodičovství by všechny údajné „nutnosti a povinnosti“ zařadilo na první místa pomyslného seznamu priorit (prádlo, nakupování, vaření atd.) a potom by zbylý čas mohl jít na požadavky dítěte, které rodič vyhodnotí jako hodné tohoto času.

Ale když ty naše „povinnosti“ vnímáme jako dary, které chceme své rodině věnovat, potom je to velký krok směrem k tomu, abychom na první místo dali vztahy a řešili, jak zařídit, abychom zvládli udělat to, co chceme udělat.

K řešení problémů můžeme přistupovat způsobem, který bychom použili s jiným dospělým. „Tohle jsou věci, které bych rád udělal. Tohle jsou věci, které bys chtěl udělat ty. Zkusme vymyslet plán, abychom toho zvládli co nejvíc.“ Dejte potřebám obou stejnou váhu. Ale vy buďte tím, kdo je ochotný poupravit to, čeho chcete dosáhnout. (Např. tím, že něco odložíte na další den.) Tím jim ukážete, jak ten proces funguje. Když děti zjistí, že nemusí bojovat, aby dosáhly toho, co chtějí, až uvěří, že jste ochotní s nimi spolupracovat, aby dosáhly toho, co chtějí (i když to musejí odložit), nakonec budou ochotni něco vynechat či odložit, aby celý proces fungoval a dostalo se na potřeby všech.

Vážně nechápu, proč dítě v rodině není členem týmu již vzhledem ke skutečnosti, že je součástí rodiny. (Věřím, že jsme si všichni velmi pečlivě zvolili, kam se narodíme – ne, že „ony se neprosily, aby se narodily, a proto nenesou odpovědnost“ – jako by byly nevinnými přihlížejícími nebo tak něco).

Vaše víra nezpůsobí, že se vaše děti narodí s takovýmto chápáním a názorem. Pokud si vás vybraly – a mně ta myšlenka připadá dost znepokojivá – děti se chovají, jako kdyby si vybraly nás a ne domácí práce nebo údržbu tzv. darů, které jim dáváme. Přišli za naší láskou a časem. Ne za prací, kterou chceme, aby dělaly, aby udržovali život takový, jaký jim ho chceme „dát“.

Možná by s vámi raději žili v chatrči, aby mohly svobodně dělat nepořádek a mít víc času na to být s vámi a vaším mužem. Takže čímkoli jiným, čím trávíte čas, jim dáváte dary, o které ve skutečnosti nestojí. Jde o dary, které jim chcete dát. Našemu postoji hodně pomůže, když si uvědomíme, že to, co jim dáváme, je něco, co jim chceme poskytnout, a ne něco, u čeho čekáme, že to ocení. Poté můžeme přijmout jejich vlastnictví. Nebo je nechat, pokud si uvědomíme, že děláme něco jen proto, že máme pocit, že musíme.

Já jen mluvím o tom, že bychom je měli naučit nést odpovědnost za vlastní činy. Nemyslím si, že je dané, že rodiče jsou odpovědní za všechno.

Vy jste se rozhodli, že je přivedete na svět. Tak jaktože nejste za všechno odpovědní? I když vaše přesvědčení vám říká, že nejste odpovědní za ty konkrétní duše, které se k vám dostaly, jste odpovědní za to, že jste umožnili, aby k vám přišly. Neobjevili se, aniž byste k tomu přispěli!

Lidé se budou snažit být zodpovědní za to, co mají pocit, že vlastní. A budou se cítit zodpovědní do takové míry, jak jim to připadá důležité.

Jak by vás mohl manžel naučit, abyste cítila odpovědnost za udržování podlahy v garáži beze smítka? Z pohledu vašich dětí od nich žádáte to samé.

Pokračování příště nebo anglicky zde...