House-sitting v Portugalsku

Ani jsme se nenadáli a už jsme tu přes šest týdnů. Tak aspoň stručně, jak se tu máme.

Dobře.

Dobře, tak maličko podrobněji.

Bydlíme v dřevěném domku, který je na pozemku asi 7,5 hektarů, prostě hodně velikým. Je to terasovitý pozemek s lesy, loukami, několika stavbami včetně rozvalin hobitího domku, naprosto předimenzovaně vybavené dílny (podle mě), jezírky, pro kluky ráj. Výhledy na další kopce a do údolí. Za celý den většinou nepotkáme živou duši, teda spíš člověka, živočichů je tu dost. Do vesničky to máme tak 20 minut chůze, ale pod hodinu jsem to s klukama ještě nedala, cestou je hromada bláta, kaluží, kamínků, potůčků, rostlin apod. Městečko je tak 10 minut autem, jezdíme tam jednou týdně na trh a na nákup. Nejbližší soused s hromadou oveček odhadem 200 metrů od nás v údolí, na ostatní není přes kopec vidět, pominu-li fakt, že v ostatních okolních usedlostech zjevně nikdo trvale nežije.

Na podzim tu byly v okolí všude požáry, odnesl to i tento pozemek, naštěstí dům přežil, i když to lízlo verandu. Odnesl to právě hobití domek a jakési stavení, kde byly uloženy stroje jako vrtačky, sekačky apod. To je teď mimochodem pro kluky místo plné pokladů, protože je tam hromada zrezlých věcí, se kterými si mohou dělat, co se jim zlíbí. Les se už začíná vzpamatovávat, mnoho stromů přežilo a mají jen v dolní části ohořelou kůru.

Také jsme si na doporučení a se svolením majitele pořídili slepice. Pro naše kluky měšťáky je to velký zážitek. Slepice jim zobou z ruky, mají jména a dostávají žížaly, čímž si je kluci zcela koupili. Jen jsme už o jednu přišly, když jsme je zapomněli na noc zavřit…

Elektřinu máme ze solárních panelů, vodu přes čerpadlo z vrtu. Než tento týden nastaly tropy, topili jsme si dřevem. Vaříme na plynu z bomb. Už jsme si zažili, jaké to je, když přestane fungovat čerpadlo a dojde voda, tedy ta pitná, kalné jílové máme dostatek. Stejně tak zjišťujeme, jak hospodařit s elektřinou. Ale to není zlé, pokud celý den neprší a neběží celý den počítač a kdovícoještě, jsme v pohodě.

A co tu tak děláme? No moc se nezastavíme. Několik hodin denně chodím překládat, často bohužel neodhadnu svoje schopnosti či náročnost textu, tak se to někdy protáhne. Jinak zahrada, dílna, zvířata a děti náš většinou zaměstnají na celý den, rozhodně se nenudíme. Bylo potřeba dělat dříví, teď sekat trávu, děti občas něco vyrábějí nebo se vypravíme do vesnice. A při našem zpomaleném tempu života je to tak akorát. A nikdy mě nenapadlo, že si budu tolik užívat takovou izolaci. Vzhledem k tomu, že vím, že je to dočasné, si v tom úplně lebedím. Měli jsme v plánu výlety po okolí, ale zatím nemáme potřebu.

Kvákají tu žáby, v noci fakt pořádně, kuká tu kukačka, ne každou celou, ale prakticky pořád, přes den tu krouží dravci, velicí a nízko, je tu kupa ptáčků, ještěrek a podle počtu nor všech velikostí mnoho dalších tvorů. Ale nic nebezpečného, hadi tu nějací jsou, ale ne jedovatí, pár jsme jich už zahlédli. Prý tu mohou být štíři, ale majitel tu prý viděl jediného. A pak už prý jen nějací pavouci, kteří jednou do roka mají nějaké kokony, které mohou píchat, když je vezmete do ruky. Takže to s tím divokým západem Evropy zas tak divoké není. Divoká prasata zmizela po požáru. Nejdivočejší tu bylo, když se nám přes pozemek prohnala smečka divokých psů. Martin si teď chce pořídit mačetu. Kromě njiného hmyzu jsou tu i jiné rostiny. Olivovníky, korkovníky a citronovníky ještě poznám, ale u zbytku se jen kochám.

Jo aby v tom žáby nebyly samy, štěká tu pes. Hlídáme tu psa. A ten často štěká. Je to fenka, veliká, jmenuje se Estrella a musí být uvázaná z boudy. Moc se kamarádí se sousedovic psem, dřív tam občas na pár hodin zaběhla a hráli si. Pak prý soused řekl, že jestli tam bude chodit, zastřelí ji. Tady to tak je. Tak ji nesmíme pouštět, bereme ji aspoň na procházky, co to jde, ale je vidět, jak moc by chtěla volně běhat. No tak aspoň štěká, hlavně v noci. Prý. Já spím. Teď hárala, tak se k nám slézali psi ze širokého okolí, divocí i domácí, malí i velcí. Jeden s námi přišel až z vesnice a tři dny s ní bydlel v boudě, než jsme ho hodili cestou do města zpět do vesnice. Myslím, že jsme ji neuhlídali.

Také jsme si založili zeleninovou zahrádku. Ano, lidé se zahrádkou či na vesnici žijící z nás asi mají legraci, ale pro nás měšťáky je to paráda. Ano, ne každý musí přejet celou Evropu, aby se mohl rýpat v hlíně a chodit do lesa. Máme chalupy, kam jsme mohli jet, ale přeci jen je to něco jiného. Už jsem myslela, že něco dělám hodně špatně, vše, co jsem zasadila, i přes zalévání tak nějak přežívalo, žloutlo a nerostlo. Ale ono tady taky dost fouká a byla trochu zima. Teď asi po týdnu zimy a deště rovnou nastoupily tropy a vše začalo divoce růst, hlavně plevel a tráva, ale i zelenina.

Jinak se mi tu líbí, jak se tu lidé mnohem méně stresují a méně spěchají. Teda když na mě nečekají děti v rozpáleném autě na parkovišti, protože jsem se jen zašla do elektra na skok zeptat, jak se dobíjí kredit na wifi, co jsem si tam před týdnem koupila, a trvá mi to 20 minut, protože přede mnou je jeden člověk a potřebuje se na hodně věcí zeptat. Možná si chtěl jen popovídat, portugalštinu zatím moc neovládám. A také nikdo neprudí děti, mají je rádi. A na pozemku nemusíme řešit, co máme na sobě, pokud vůbec něco, můžeme se koupat v jezírkách a opalovat.

Jen aby nedošlo k mýlce, neznamená to, že jsou děti celý den venku, běhají, vyrábějí apod. Mají tu tablety, jen ne neomezenou wifi jako doma. Jistou část dne jsou vevnitř, ať už hrají na počítači či tabletech, poslouchají audioknihy nebo si čtou. Ale když mají chuť, jdou si hrát ven, vykoupat se, za slepicemi, na člun, do bahna, do lesa, do dílny, hrát badminton, někdy víc, někdy míň. Je to o tolik snazší než doma.

Jídlo je tu celkem levné, ve srovnání s ČR. A pozemky ještě levnější, kdyby se sem někomu chtělo. Odtud se asi všichni stěhují. Naše vesnička má na mnoha domečcích ceduli, že je na prodej, naopak se sem do hor stěhují cizinci.

Obecně se nám tu všem moc líbí, mám pocit, že tu obnovuji síly a jsem mnohem méně vzteklá či nespokojená. Idylka to samozřejmě není, pořád toho v sobě mám dost na řešení, ale s Praho use to srovnat nedá. Navíc jsem si tu uvědomila, že tady mám vlastně víceméně vše, co jsem si v posledních letech přála. Jsme všichni spolu, nemusíme nic moc honit, nemusíme dělat věci, které nás nebaví a nedávají nám smysl, nikomu nic předvádět, mohu pracovat, můžeme cestovat atd. Takže když mám problém, nemám to už na co svést a opravdu už musím hledat příčinu v sobě.

A to je asi vše, co mě tak narychlo napadá, zpět k překladu.