Jak přepravit čtyři děti na Divoký západ Evropy

02.04.2018 19:10

Cíl: Portugalsko, způsob dopravy: po zemi, bonus: 4 děti.

Jak jsem psala tady, dalším cílem našich cest se stala usedlost v portugalských horách. Čekalo nás 2 500 km a dali jsme si na to týden, aby nebyly denní dávky sezení v autě přes den neúnosně dlouhé a zároveň jsme nemuseli přikročit k nočním přejezdům.

Co pomůže (nic nového ani žádný zázračný vynález nečekejte): dostatek jídla (svačinky všeho druhu), dostatek zábavy (tablety, kreslení, knihy, hračky), slovní hry, dostatek zastávek (ideálně s prostorem na běhání či hřištěm), pevné nervy a velké odhodlání.

 

Předpověď na ten týden uprostřed března nebyla nic moc, ale žádná tragédie. Sem tam déšť, nic moc teplo, ale bez sněhu či nepřetržitého slejváku. Však taky Evropa byla po povodních, už od Německa podmáčená pole a rozvodněné řeky. Portugalsko bylo po třech týdnech deště, jaké prý snad nezažili ani pamětníci. Po loňském suchu další extrém.

Cesta vlastně proběhla nad očekávání hladce, po dvou dnech jsme byli kus před Bordeaux, třetí den jsme před západem slunce dojeli k oceánu v Biskajském zálivu.

Náš hostitel v Portugalsku je Němec, který shodou okolností má ze své domoviny do Portugalska z velké části stejnou cestu jako my z Prahy, tudíž jsme dostali spoustu tipů na místa k přespání, na to, jak se vyhnout mýtnému a kde naopak raději zaplatit a vyhnout se 67 kruhovým objezdům. Byli jsme mu vděční mnohokrát za cestu.

Na Couchsurfing jsme se nakonec vykašlali, protože se ukázalo, že spaní v dodávce je zcela dostačující a v mnoha směrech výhodnější. Tedy pro děti úžasné, my to nějak přežili. Kufr je obrovský a vezli jsme tenké matrace. Zastavit jsme mohli, kde bylo třeba, tj. když už jsme měli dost řízení nebo děti sezení. Většinou jsme nocovali u odpočívadel, u moře nebo prostě někde, kde se dalo zaparkovat a vypadalo to tam tak, že tam nikoho nebudeme štvát.

Cesta se vyznačovala mimo jiné tím, že se neustále měnily denní plány, a to v závislosti na počasí, náladě osazenstva, možnostech parkování, tedy v duchu změna není problém, změna je dobrá. Do historického centra v Chalon-sur-Saône jsme nakonec nešli, protože se nikde v rozumné vzdálenosti prostě nedalo zaparkovat, u jezera v Montluçonu jsme nespali, protože venku pršelo a na spaní bylo ještě brzo, tudíž jsem při představě dětí demolujících po několik dalších hodin auto a skákajících si po hlavách dala přednost dalšímu přesunu. Na jedné ze zastávek u oceánu jsme to otočili, ještě než jsme došli k vlnám, začalo dost pršet atd.

K oceánu jsme poprvé dorazili třetí den večer při západu slunce. Bylo krásné pozorovat tu nefalšovanou dětskou radost t z příboje. Kdyby neměli omrzlé nohy a promáchané oblečení, vydrželi by tam dalších několik hodin. Vlastně jsme na cestě nic zásadnějšího řešit nemuseli, a tak se největšími zážitky staly incidenty s výkalem, přílivem a bahnem…

Nedoporučujeme odpočívadla bez záchodů. Sice tam není moc kamionů, ale když se kluci potřebovali vyběhat a honili se, brzy se jeden z nich vymázl ve sr…e. Pořádně.

Příliv. Ve Španělsku jsme náhodou objevili nocleh za městem kousek od oceánu (byla to zrovna oblast nepřetržité zástavby, proto náhodou) a ráno se k němu vydali po cestičce dolů mezi útesy. U moře jsme se po balvanech posunuli ještě pořádný kousek po kamenitém pobřeží a radovali se z mocného příboje. Nedošlo nám, jako správným vnitrozemcům, že oceánský příliv má sílu, a tak nám brzy odřízl cestu zpět. Když jsme po pár hodinách vyrazili k přístupovému místu, zastavil nás pohled na rovný útes končící v moři, omývaný vlnami. Předpověď byla na celé odpoledne dost deštivá, a tak jsme před mnohahodinovým čekáním na odliv bez vody a jídla dali přednost šplhání po útesu, které bylo nepříjemné ani ne tak svou náročností, jako spíše všudypřítomným porostem jakési bodlákovité rostliny.

Kluci byli fajn, když šel Martin zkoumat, zda se dá z těch skal někudy dostat, začali z všudypřítomných plastových odpadků stavět úkryty a přístřešky, a když se rozhodlo, že se půjde nahoru, vymýšleli si kryty na nohy. Nakonec jsme jediný realizovaný vynález zahodili zpět po pár vystoupaných výškových metrech. Spíš jsme si mákli my, rodiče, než že bychom byli vystaveni nějakému nebezpečí či překonávali převisy. Martin batoh na zádech a Vávru na koni, já s Aramem na zádech poponášela Martina přes ty pichláky (když do nich jednou žuchnul a odřel se, už s nimi nechtěl mít moc společného). Takže žádné drama, na kopeček se nakonec dalo vylézt bez velkých horolezeckých výkonů a u auta jsme zjistili, že Jonáš měl v batohu láhev plnou vody. Pršet začalo, když jsme dorazili k autu. To byl den, kdy jsme se učili o přílivu. Životem.

Pak už jsme jen zapadli do bahna těsně před cílem, až nás musel vytahovat traktor. Naše destinace není totiž nikde na hlavní třídě, nýbrž na samotě v horách, kam nevede žádná silnice první třídy, nýbrž cesta, ze které se v dešti stal místy potok, místy skoro bažina. Pod autem se utrhl jakýsi řemen, nicméně to prý šlo nasadit a auto jezdí dál. A jede se dál.

Kluky nějaké památky apod. momentálně vůbec neberou, ale stejně jsme si udělali zastávku ve dvou městech. Dost malých, aby se tam dalo zaparkovat blízko centra. Obě měla krásná středověká centra. Ciudad Rodrigo ve Španělsku mělo navíc hradby, padací mosty, děla a ostatní ty věci na hradbách, které neumím pojmenovat, nicméně tím jsme zabodovali, protože to bylo jako v Clash Royal (on-linová bojová hra). V portugalském městečku Covilhã zase bylo mnoho vtipných graffiti na domech, což jsme ale opět ocenili spíše my dospělí, protože kluci si celou dobu hráli na Minecraft.

Ještě jsme zajeli omrknout jakési jezero v národním parku a pak řeku ve vesničce Paul s údajně bezva koupáním (rozvodněná byla tak, že se k ní kluci zpočátku báli), kde Martin uvařil oběd na vařiči, který si dal na policejní pec, což zjistil, až když mu to přišel zmatený strážce zákona říct. Myslel, že je to veřejný gril na náměstí, vchod do stanice byl z jiné strany náměstíčka. Nakonec jsme zajeli do Fundãa, nejbližšího městečka k našemu novému dočasnému domovu, které sice vůbec nemělo historické centrum, ale alespoň velmi příjemné lidi, a pak už hurá na samotu do hor. Do cíle jsme dorazili v sobotu, sedmý den cesty, a to jsme už druhý den brázdili okolí, jelikož jsme měli dorazit až v neděli, tak aby náš hostitel stihl doladit přípravy.

A příště snad o Sitio do Nagodinho, kde jsme teď.