Jeden pes v Madridu a devět na druhé straně Pyrenejí

13.09.2018 00:54

Z jihu Španělska jsme se vypravili na pár dní do Madridu. Bydleli jsme v bytovém komplexu na předměstí, kousek od metra. Na starosti jsme měli jednoho malého pejska, což byla po těch třech tahounech příjemná změna pro ruce. V pohodě jsem ho ovládala jednou rukou, většinou stačilo jen zavolat.

Kluci si nejvíc užívali bazény, které k domu patřily, velké a teplé, kde trávili většinu času. Tedy ještě se hodně věnovali Netflixu, který do té doby neznali. U bazénu byla vždy kopa dětí. Ta zástavba byla postavená před deseti lety a zjevně se tam nastěhovaly převážně mladé páry, které postupně měly děti.

Do centra Madridu jsme se vydali na jeden den, po několika měsících jsme jeli metrem. Zvládli jsme park Retiro, kde bylo památek i na mě dost, a zároveň tam byl sem tam stín. Kluky asi nejvíc bavilo krmit vrabce, pozorovat kachny a želvy a porovnávat vůni různých růží v růžovém sadu. I tak toho měli brzy dost, na chození po památkách to s nimi zatím není. Ne že my rodiče bychom po tom prahli.

Další destinací byly jedny vinice ve Francii. Měli jsme na cestu několik dní, tak jsme se zastavili v Pyrenejích. Dali jsme několik zastávek u různých přehrad, řek, v údolích u vodopádů, navštívili jeskyně. Nádherná místa.

Ve Francii jsme převzali devět psů, jedenáct koček, dva koně, tři kohouty, deset slepic a dvě kuřata. Maličko jsme se obávali, jak to budou zvládat menší kluci, protože ti psi byli někteří opravdu velicí a další čtyři z nich byla tříměsíční štěňata, ale všichni byli velmi mírní (tedy až na mrzutého jezevčíka, kterému se asi stýskalo). Rodina se dvěma dětmi, která tam bydlela, nám na uvítanou, než odjela, připravila večeři. Trochu jsem se obávala, že děti poslední dobou uvyklé ne vždy nejzdravější stravě u neznámého veganského jídla prohlásí, že to ani neochutnají, ale bylo vidět, že paní domu má vlastní děti. Udělala těstoviny, pizzu a koláč a rázem si získala uznání všech našich dětí. Vavřinec dokonce prohlásil, že ta pizza byla lepší než „x“ a „y“ (jeho dvě nejoblíbenější jídla).

Děti tam měly trampolínu, slacklinu, hamaku, stromový dům (u kterého bylo vidět, že děti už mají větší, tak tam kluci raději moc nelezli, protože byl dost ztrouchnivělý), houpačky (konstrukce viz stromový dům), traktory a hromadu velkých strojů a zařízení, které nedokážu pojmenovat a sloužily ke sklizni a zpracování vína, velký dům, půdy plné harampádí a hromadu zvířat. Ráj. A taky wifi, Netflix apod.

Odnesly to čtvery boty, štěňata jsou štěňata a děti jsou děti a nevzpomenou si je dát vždy někam nahoru. I když v dálce bylo vidět další stavení, pozemek byl skutečně velký, byli jsme tam víceméně na samotě. O to víc nás zarazilo, kolik lidí tam zavítalo, od zatoulaných dovolenkářů hledajících poníky po svědky Jehovovy.

Po týdnu a téměř pěti měsících na cestách jsme vyrazili směr domov, protože na nás čekaly nějaké povinnosti. Nicméně jela bych brzy zas. I když to bylo často náročné, neměnila bych ani den.