Mohly by dělat lepší věci, než koukat na televizi

15.01.2018 19:22

 

odpovědí v diskusích od Joyce Fetteroll

 

Mým cílem je, aby si víc hrál, dělal tvůrčí věci, pomáhal mi péct atd.

Jak by mohl váš manžel dosáhnout toho, abyste přestala tolik číst a dělala něco jiného s ním? Přemýšlejte o tom z tohoto hlediska. Čím víc by se snažil, abyste přestala číst, tím víc byste si chtěla udržet to, co byste měla pocit, že vám chce sebrat. Ale čím víc by se soustředil na příležitosti, kdy můžete dělat něco, co vás baví, společně s ním, a zároveň by byl rád, že máte příležitost dělat bez něj věci, které máte ráda, neměla byste chuť dělat věci společně s ním?

Děsí mě, když v jeho očích vidím ten prázdný pohled.

Pokusila jste se někdy upoutat pozornsot někoho hluboce ponořeného do četby knihy? Opravdu je to to samé. Je to tak fascinující, že to zaměstná veškerou vaši pozornost. Ale knihy tu máme už stovky let a víme, že jsou v pořádku. Televize je ve srovnání s nimi úplná novinka a slýcháme o ní hrůzu nahánějící zkazky.

Ostatně, říká se, že jeden z významných filozofů ostře kritizoval používání knih, protože jeho studenti by se již neučili věci nazpaměť. Dříve lidé vykládali nejrůznější hrůzy o levných paperbackových knížkách a komiksech. Všechno, co je nové a vyvolává jiné chování, vypadá děsivě. Ale opravdu stojí za to prozkoumat, zda na těch hrozivých věcech, co lidé říkají, něco pravdy.

Také mě děsí, když se dívá na reklamy a potom prohlašuje: „To chci, to potřebuju.“

Uznávám, že to mě také trápí. Ale zjistila jsem, že pomáhá, když se zeptám, co jim na tom přijde tak úžasného.

Pokud by šlo o dítě, které byste jen hlídala, pravděpodobně by vás nezachvátil pocit: „Proboha, to musím podchytit hned teď, v začátku!“  Nereagovala byste spíše zvědavě, třeba: „Co se ti na tom tolik líbí? Máš nějaké podobné hračky? Jak myslíš, že by sis s tím hrál?“

Také pomáhá mluvit o tom, jak se zadavatelé a tvůrci reklam snaží, aby daný produkt vypadal naprosto úžasně, a o postupech, které se používají, aby reklama někoho přesvědčila, aby si danou věc koupil. Mluvím s dcerou o reklamách na věci, které jsou pro dospělé nebo na výrobky, které ji nezajímají. Tím pádem v podtextu implicitně není to, že bych se ji snažila přesvědčit, že danou věc ve skutečnosti nechce. Jediným cílem je pomoci jí, aby si byla vědomá reklamních taktik.

Četla jsem, že většina reklam je mířená na děti!

Není v tomto případě užitečnější, aby děti pochopily, jak reklamy fungují, než abyste je před nimi chránila? Vážně pro ně není tak těžké pochopit fígle zadavatelů reklam! Je to zcela prosté. Je lepší, když dětem pomůžete, aby byly informované a mohly činit promyšlená rozhodnutí, než je vystrašeně chránit. 

Sandra Dodd: Pokud nejste zajímavější než televize, pak by se možná měli dívat na televizi.

To bylo ošklivé...

Bylo by méně ošklivé nechat tu matku, aby v jeho zájmu dále říkala, že za to může ta televize? Přicházejí sem lidé, aby změnili své děti a jejich mylné představy mohly fungovat, nebo aby přišli na to, jak podpořit děti v učení skrze objevování toho, co je zajímá? Pokud je pravda to první, byla by vhodnější nějaká podpůrná skupinka pro maminky.

Bylo to myšleno tak, abyste se zamyslela. Pokud by váš manžel začal nevysvětlitelně trávit dlouhé hodiny v práci, pravděpodobně něco potřebuje a nalézá to v práci a ne doma.

Pokud se vaše děti koukají na televizi (čtou knihy, jezdí na skateboardu), místo aby dělaly jiné věci, znamená to, že u televize (při čtení, jízdě na skateboardu) získávají něco, co nedostávají nikde jinde. Na nás je, abychom zajistili, aby jejich životy byly natolik bohaté, aby měly jiné možnosti, které jsou pro ně zajímavé, a aby nekoukaly na televizi jen proto, že nemohou dělat nic lepšího. 

Děti si budou hrát s kamínky a hlínou, když nebudou mít na hraní nic jiného. A dospělí si myslí, že je to znak toho, že využívají svou představivost. Měli bychom tedy děti připravit o hračky, aby rodiče viděli, že používají svou představivost? Nebo bychom jako rodiče měli zjistit, co je to, co děti na těch věcech, které je přitahují, vidí, potřebují a chtějí, a pomoci jim takových věcí najít více?

 My nemůžeme vědět, co děti z televize získávají. Často to vypadá, že se nic neděje. Ale jejich mozky pracují. Vstřebávají příběhy a interakce mezi jednotlivými postavami. Je to navíc intenzivnější, když to mohou s někým sdílet.

Mám na mysli na první pohled hloupé a nesmyslné kreslené seriály, v nichž zjevně není nic hodnotného.

Co kdyby váš manžel takto posuzoval vaše zájmy?

Pro vás to zjevné není, ale pro vaše děti ano. Kdo má tedy problém? Vy, která odmítáte uvěřit, že je potřeba něco pochopit? Nebo vaše děti, které objevují a nacházejí věci, které je baví?

Pokud osobně nenacházíme hodnotu v tom, co náš manžel nebo manželka ráda dělá, můžeme alespoň důvěřovat, že v tom nacházejí ohdontu sami. A pokud jim chceme být blíže, trávíme s nimi čas, klademe jim otázky a snažíme se pochopit, co v tom nacházejí. Ne nutně aby nás t otaké začalo bavit, ale abychom mohli pochopit, proč to baví je, a mohli se o nich dozvědět více.

Proč bychom se k dětem měli chovat způsobem, který bychom od partnera vnímali jako nerespektující a urážlivý?

Existuje nespočet věcí, které děti dělají a které v očích dospělého vypadají jako zbytečné blbosti nebo alespoň jako něco bez „vzdělávací“ hodnoty. Houpání na houpačce, hraní si s hlínou, bubnování na hrnce, předstírání, že jsou moucha. A vlastně když se nad tím zamyslíte, dokonce většina dobré dětské literatury nepůsobí výchovně. Co se děti učí od medvídka Pú, Petra Pana nebo čaroděje ze země Oz?

 

Moje dcera kreslí od té doby, co byla schopná udržet fixu.  Když jí bylo asi sedm, zdálo se, že prochází regresí. Strávila celý rok tím, že dělala sešity „sněhových vloček“ a klikyháků. Opravdu nepropracované sněhové vločky, tedy hvězdičky přes celou stránku v různých barevných provedeních. Sešity měly pět až deset stran a kresby byly na takové úrovni, že by to zvládlo dvouleté dítě.  Proč? Nemám tušení. Nic moc jiného nekreslila. A potom jednoho dne uviděla na zemi sešívačku a naprosto úžasně ji nakreslila. Mnohem lépe, než cokoli, co kdy nakreslila před vločkovým obodobím. Nevím, o co s těmi sněhovými vločkami šlo, ale potřebovala to a byla to síla.

Děti jsou uzpůsobeny k tomu, aby se učily. Přitahuje je to, co jim pomáhá pochopit a objevovat svět. Musíme věřit tomu, že vědí, co potřebují.

Není na nás, abychom rozhodovali, co je pro ně nejlepší nebo při čem se toho naučí víc. Pokud by takový přístup fungoval, školy by fungovaly kouzelně. To my bychom jim měli nabídnout svět, aby si z různých věcí, které se jim líbí, mohly vybrat, co potřebují. Pokud si vyberou televizi, tak se jedná o něco, co potřebují.

Když jsem říkala, že mě nevnímají, měla jsem na mysli, že šlo i o případy, když jsem se jich ptala, kde něco je, jestli chtějí snídani apod.

Pokud si čtu nebo něco píšu, mnohokrát se mi stalo, že se mě někdo z rodiny musel na něco zeptat několikrát, než jsem je opravdu slyšela. Vlastně se o mně ví, že odpovím a potom se vrátím k tomu, co jsem dělala, abych to dokončila a znovu se do toho ponořím.

Znamená to, že by mi měl manžel omezit čtení a psaní? Nebo by měl přijmout skutečnost, že obojí je strhující?

Myslím, že televize je návyková – naše fyziologické procesy si s ní neumí poradit, protože je tak odlišná.

Aby teorie obstála, musí vysvětlovat všechny dopady, nejenom ty, které ji podporují. Chování dětí na unschoolingu ohledně televize ukazuje, že vaše teorie má trhliny. Naše děti se mohou koukat, kolik chtějí. Vyberou si, na co budou koukat, a televizi vypnou, když mají dost. Někdy se několik dní koukají hodně. Nědy ji ani nezapnou. Chovají se k ní jako k ostatním zdrojům, jako jsou knihy, hračky a venkovní aktivity.

Nemají dovoleno se rozhodovat, protože ji vypnou. Vypnou ji, protože mají na výběr. Děti, kterým byla dříve odpírána, často tráví hodně času ponořeny do sledování televize, když se omezení zruší. Nakonec, když jim dojde, že to nebude znova omezeno a že už se nasytily, uvěří, že ji mohou vypnout a potom znovu zapnout, kdykoli budou chtít.

Myslím, že televize v mnoha rodinách funguje, ale z mých vlastních důvodů jsem se rozhodla se jí zbavit...

A co důvody vašich dětí? Co kdybyste v něčem spatřovala hodnotu, šlo by třeba o šicí stroj nebo mikrovlnnou troubu, a váš manžel by se rozhodl se jí zbavit, ze svých vlastních důvodů? Co kdyby ty důvody pro něj byly zcela pochopitelné, ale vám by smysl nedávaly?

Když jsem se jí úplně zbavila, bylo to pro mě mnohem snazší než procházet program, abych našla pořady, které stály za zhlédnutí. Moc jich nebylo. Jsem také velmi vybíravá, pokud jde o knihy, které čtu...

Knihovna je plná knih, které mě nezajímají. Najít dobré obrázkové knihy může trvat déle než jejich samotná četba. Dost by mi zjednodušilo život, kdybych do knihovny prostě nechodila. Nemusela bych trávit čas hledáním a čtením.

Já si zkrátka myslím, že v současnosti je až moc přílišné stimulace, a tak chci, abychom doma měli úkryt před médii.

A co chtějí vaše děti? Kdyby to tak cítila maminka Stevena Spielberga, neměli bychom Hvězdné války. To neznamená, že každé dítě, které se kouká na televizi, bude příštím Stevenem Spielbergem, ale znamená to, že nemůžeme vědět, kam naše děti jejich zájmy zavedou. Televize je významný zprostředkovatel vyprávění příběhů. Dělá to, co literatura od počátků vyprávění.

Nejsem si jistá, proč lidé říkají, že doma neomezují televizi a zároveň si naleznou čas na všechny ostatní věci, které chtějí s dětmi dělat.

Já to říkám, protože je to pravda. A já nehodnotím to, jak trávíme čas, podle toho, co se svou dcerou chci dělat, ale na základě toho, co chce dělat ona (se mnou či beze mě). Pokud má hromadu možností a zvolí si nějaký pořad v televizi, tak ten pořad je to, co potřebuje.

Přímo to narušovalo nebo nahrazovalo vyprávění, hudbu, vycházky venku a podobné věci, všechno to, co já i dcera zbožňujeme.

Všechno nahradí něco jiného. Vždy je to volba.

Já si každé ráno s dcerou čtu v posteli. Mohla by jít dolů a zapnout si televizi, jakmile se vzbudí, ale raději si se mnou čte. Narušuje nám čtení knih naše sledování televize? Nebo se rozhodne pro to, čemu v danou chvíli dává přednost?

Stěžovala si vaše dcera, že nemá čas na procházky? Když jste se zbavili televize, nepomohla jste jí přijít na to, jak ten problém vyřešit. Jen jste ten problém odstranila. Mohla si programy, které chce vidět, nahrát a podívat se na ně, až by se vrátila nebo až bude pršet nebo tma. Mohla jste jí pomoci získat pojem o organizování času, pokud byste mluvila o tom, jak dlouho co trvá a kolik hodin na to máte. Když začneme přemýšlet neotřele, podíváme se na to jinýma očima, najdeme plno řešení.

Další věc, kterou jsem na televizi nesnášela, bylo, že když jsme ji měli, bylo pro mě tak snadné ji použít k zabavení dětí.

Říkáte tedy, že je v pořádku někomu něco vzít, protože vy to zneužíváte?

A kdyby váš manžel měl problém s tím, že dětem řekne, aby si šly číst místo toho, aby s nimi byl, je problém v knihách nebo přístupu vašeho manžela k dětem a jeho vztahu k nim? Co je potřeba napravit?

Od televize odejde pouze tehdy, když mu řeknu, aby ji vypnul a našel si nějakou jinou zábavu. To si potom jde kreslit nebo hrát s legem.

A co kdyby si celý den hrál s legem nebo četl knihy, pokud byste mu neřekla, aby si našel jinou zábavu?

Dvě věci k zamyšlení: zaprvé, je zaměřený více vizuálně než verbálně. To znamená, že se bude učit více díváním než čtením. Vizuální inteligence je to, co činí umělce umělcem spíše než spisovatelem!

Učení sledováním je úplně stejně správné, opodstatněné a cenné, jako učení čtením. A učení sledováním je mnohem cennější pro ty, kteří jsou tímto směrem zaměření. Když dítěti, které se učí sledováním, odepřete vizuální materiál, je to jako když dítěti, které se učí čtením, odepřete tištěný materiál.

Význam učení zrakem se snižuje, protože školy přikládají příliš velkou důležitost čtení. Ale školy kladou důraz na čtení ne proto, že je to nejlepší způsob, jak se něco naučit, ale protože je to nejúčinnější způsob, jak řídit učení ve stylu výrobní linky.

Druhá věc k zamyšlení je, že, jak se zdá, očekáváte, že je necháte být a přirozeně je budou přitahovat činnosti, které vnímáte jako smysluplné a užitečné (např. vzdělávací nebo kreativní). Součástí unschoolingu je to, že my sami objevujeme svět a přizveme je k tomu. Pokud si někdo zvolí televizi, protože je to ta nejzajímavější věc, která je mu k dispozici, potom odpovědí není omezit tu nejzajímavější věc, ale najít věci, které jsou ještě zajímavější. Vyrazte ven a podnikejte něco! Nebo přineste něco, co by je bavilo.

 (Nicméně pokud je vizuálně zaměřený, bude se nejlépe učit sledováním televize a jiných věcí, cílem tedy není odstranit sledování televize, ale abyste se ujistila, že se kouká, protože chce a ne protože je to to (pro něj) nejméně nudné z dostupných možností).

Nepřemýšlejte o tom z hlediska věcí, které chcete, aby je bavily. Přemýšlejte o tom z hlediska věcí, které je baví. Když utratíte 35 dolarů za sadu Malý chemik, která jen leží na poličce, tak je to sběrač prachu za 35 dolarů. Když utratíte 35 dolarů za zmrzlinovač a knihu receptů, využijete je na víc než jen výrobu zmrzliny. Bude v tom společně sdílený čas, sbližování, utváření vztahu, příjemné vzpomínky a rozhovory o tom, co a proč a jak, které se dotknou mnohem více než chemie.

 (Mimochodem, pokud máte na poličkách sady pro malé chemiky, co kdybyste je vzala a pracovala s nimi sama! Není fér očekávat, že děti budou dělat něco, co bychom sami nedělali. Ale nedělejte to jen proto, abyste je dotlačila k tomu, aby s nimi pracovaly. Dělejte to proto, že by to mohlo být zajímavé.)

Je třeba, abyste dělala věci s nimi. Zapojte se do jejich aktivit. Sledujte s nimi televizi, hrajte počítačové hry, připojte se k nim u lega. Samozřejmě ne pořád, ale dostatečně, abyste dobře znala, co je baví, a pokusila se přijít na to, proč je to baví.

(Něco z toho přesto budete muset jen přijmout. – Například je pro mě stále záhadou, to je přitahuje na animáku Ed, Edd a Eddie! ;-) – A to je také důležité: naučit se důvěřovat, že děti vědí, co je baví, i když my to nedokážeme pochopit.)

 

Překlad: Zdeňka Puková