Učíme se bez přestání

z internetových stránek Sandry Dodd (https://sandradodd.com/unschooling), přeloženo a zveřejněno se souhlasem autorky

Lidé se učí hrou, přemýšlením, a když je něco ohromí. Učí se, když se smějí něčemu nečekanému, a učí se, když si říkají: „Co to sakra je?“

Může to fungovat ve skutečném světě?

Pokud nemůže v reálném světě fungovat unschooling, tak v něm nemůže fungovat vůbec nic. Lidé se vás budou ptát: „Ale jak se v reálném světě naučí algebru?“ Je ve skutečném světě algebra? Pokud ne, proč by se jí měli učit? Pokud ano, proč by se měla uměle oddělovat od svého skutečného využití? Otázka „Proč?“ by měla vždy předcházet otázkám „Co?“ a „Jak?“. V jedné dětské knížce je kapitola o muzeu, kde je „všechno v celém širém světě“. Je tam místnost s „tím, co je v moři,“ a „s tím, co je na obloze,“ ale veškeré místnosti jsou jen místnostmi v muzeu, bez oken, vše bez souvislostí a kontextu. A potom hlavní postava knihy otevře veliké dveře, na kterých stojí: „Všechno ostatní v celém širém světě“, a vyjde ven do slunečního svitu. Tam je unschooling.

Není to jen pro děti!

Způsob, jakým se dospělí obvykle učí, je způsob, kterým se lidé učí nejlépe – kladením otázek, vyhledáváním informací, zkoušením a žádostí o pomoc, je-li potřeba. Tak se také učí předškolní děti (až na to, že si možná nevyhledávají informace) a je to také způsob, kterým by se mohly/měly  učit děti „školního“ věku. Učení se děje uvnitř. Učitelé jsou přinejlepším příjemnými pomocníky a v nejhorším případě škodí. „Výuka“ je jen předložení materiálu. Nevytváří učení. Umělé rozdělení toho, co je „výchovné“ a co se za výchovné nepovažuje, a věcí, které jsou pro děti, od věcí, které pro děti nejsou, neprospívá dětem, ani dospělým. Nalezneme-li učení ve hře, je to, jako když za pošmourného zamračeného dne vysvitne sluníčko.

Překlad: Zdeňka Puková